Pokaždé když máme rodinnou chvilku večer u televize, tak se probírá "životně důležité" téma. Většinou setrváme jen já, mamka a její přítel, který vždy vede dlouhé psychologické řeči, které mamka nemůže vystát a v konečném důsledku je z toho hádka. Většinou jsou témata nudná, ale v sobotu večer jsme narazili fakt na zvláštní debatu, kde jsem se ocitla jako hlavní postava, kterou je třeba řešit a pitvat. V celém článku jsem se rozhodla, že jména raději nebudu zveřejňovat.
- Půjdem do kina?

Celé to začala tím, že jsem měla jít s jedním klukem do kina. Napoprvé termín zrušil, že mu to nevychází, že teda půjdem v neděli.
Sobota večer dotaz mamčiného přítele: "Nezajdem si do kina na ten film s tím medvídkem?" Mamka je nemocná tak navrhoval, že půjdem spolu. Já jsem ale vůbec nevěděla, jak to vlastně bude, protože už jsem byla domluvená, ale pořád jsem nevěděla jestli to platí. Po třetím optání jsem naštvaně zvedla telefon, s tím, že mu napíšu jak to teda v neděli bude. Přišla mi sms s odpovědí "Nooo nevím". V danou chvíli mi bylo celkem jasné, že se nejspíš nikam nepůjde, ale naivně jsem pořád doufala, že půjdeme (no prostě celá já).
Při tomhle zjištění začala diskuze *Proč nikoho nemám*. Začalo filosofické uvažování, že bych měla někoho mít a chodit se seznamovat, zjišťovat kdo mi vyhovuje, apod. No jo, jenže v dnešní době není jednoduché někoho najít. Když se ohlednu zpět v životě, tak vlastně ani hledat neumím, nebo jsem jen neměla štěstí, těžko posoudit. Tak jsem se už smířila s tím, že jsem sama, že mi to prozatím i vyhovuje. Poslední dobou hlavně kvůli školy není ani čas. No jo, ale tohle už se nebralo jako dostačujcí vysvětlení. Začala diskuze o tom *Kde se lidé seznamují*. Ve zkratce jsem se dověděla, že mám chodit do klubů :D ano, ano to opravdu nebyl fór. Taky jsem se ale na oplátku dověděla, jak se poznala mamka s přítelem. Znají se sice už od základky, ale myslím to poznání, kdy se sobě dostali do povědomí jako partneři. Podle mamky se s přítelem seznámila tak, že jí teklo topení (přítel je instalatér) a tak volala havárku. Ten měl ovšem jiný názor a to ten, že jí pozval na kávu a tak se pomalu začali scházet. Přikláním se k druhé variantě :D . Přitom jsou spolu už deset let. Osobně jsem si myslela, že kolem osmi :D no byla jsem ještě malá.
Po zjištění, že do klubů mě nic netáhne, začala diskuze o tom, že mi někoho najdou sami. No popravdě se mi o tom i zdálo :D a nebylo to zrovna to pravé. Už nejsme v dobách, kdy by mi maminka a tatínek museli hledat ženicha.
Rozhovor jako když hrách na stěnu hází. Neschopni pochopit, že nikoho nehledám, už pomalu otevírali seznamky.
Po budování si dvou potencionálních vztahů, kdy oba ztroskotali již v zárodku, už hledání vzdávám. Samozřejmě je krásné někoho mít, ale mě je teď prostě lépe samotné :)
Však všechno bude! :D
Nakonec, po tom co i v neděli na mobilu neblikla ani jedna zpráva o tom jestli jdeme do kina nebo ne, jsem už opravdu se vším skončila. Bylo to opravdu smutné, když se ani neobtěžoval napsat, že nejde. A jak to bývá, na všemožných sociálních sítích on-line, radostně přidávající příspěvky a ve svém živlu, hraní her.
Ještě včera mi to teda bylo hrozně líto, ale dneska už mě to nějak přešlo. Rozhodně to neznamená, že na to zapomenu. Nebudu k němu ani zlá jak jsem původně plánovala. Budem dál super kámoši, ale už si nebudeme plánovat společné chvíle.



Jo, tak to znám. :D
"A líbí se ti někdo?"
"Někoho ti najdeme!"
"Není ale starší než ty?"
"Notak, neboj, někoho si najdeš!"
"Náhodou, my ti do toho vůbec nemluvíme. Ale někoho by sis najít měla."
Nevím co je to napadá, když mi je teprv dvanáct :D