*Jsem ateista*? Ale dá se to tak opravdu nazvat? V jednom z dávnějších článku jsem slibovala, že někdy v budoucnu napíši článek o mém postoji k náboženství. Neřekla bych zrovna, že jsem ateista neboť to by znamenalo, že v Boha nevěřím, v Boha jsem schopna věřit, ale jsem schopna věřit i v jiné bohy a jejich náboženství. Kupříkladu Buddhismus by byl pro mne ideální, protože tam bych byla schopna věřit i v jeho představidele, Buddhu. Mým problémem bude to, že nedokážu věřit v "církev svatou". S ohledem na její historii ji prostě musím odsuzovat. Připadá mi, že to tenkrát bylo dost velké vymývání mozků, skoro jako v některých sektách, lidé se hnali do válek jen kvůli církvi, věřící lidé měli strach z neznámého a byli využíváni k likvidaci "zla". Lidé vedli války a plenily starodávné civilizace ve jménu Božím, ale mám pocit, že tohle by Bůh nechtěl a snad to ani nikde nehlásal. Je to jako by dnes vrah u soudu řekl "Jo zabil jsem ho, ale dělal jsem to v jen a jen dobrém úmyslu". Když nám jednou pouštěli v dějepisu film o zániku Aztécké civilizace pod vedením dobyvatele Hernána Cortéze, měla jsem namále abych ze třídy neodešla. Každá druhá věta začínala "Ve jménu Božím ..." a celý film byl v podstatě o tom jak byli křesťané pohoršeni tím, že Aztékové jsou schopni věřit ve více bohů a ještě, že ke všemu nemají lidské podoby nýbrž zvířecí. Považovali Aztéky za pohany a rouhače a kvůli tomu zničili jednu z neúžasnějších civilizací na světě, a to jen protože podle jejich názoru neexistuje jiný Bůh než ten křesťanský. Prostě žádná schopnost tolerovat jiná náboženství...
Tohle bude asi můj postoj k celé věci. Určitě by se to dalo ještě moc a moc rozvést, ale v další části článku se už chci věnovat něčemu trochu jinému.

Či že jsem takový volnomyšlekář, tak věřím v opravdu hodně věcí, a to včetně Boha, Ďábla, duchy, anděly, démony, dokonce ani vírá v to, že je někde nějaký Alláh mi nedělá problém, já jen v to všechno chci věřit po svém a žádného vůdce k tomu nepotřebuji.
Jako malá jsem byla u *svatého přijímání* bylo mi asi tak 7, moc rozumu jsem neměla a jediné proč jsem se k tomuto přihlásila byl ten, že mi bylo slíbeno, že dostanu dárečky. O jéjej, co by malé dítě pro dárek neudělalo? Vždyť jsem jednou mohla vypadat jako princezna v krásných bílých šatech, pojíst oplatku a odříkat nazpaměť naučené básně. To bylo tehdy, ale teď už to pro mě nic neznamená. Jediné na co si z toho slavnostního dne vzpomínám bylo to jak se mi ten čupr suchý oplatek nalepil na horní patro pusy a já ho nemohla ani za nic dostat dolů. Až bylo po všem, tak jsem si ho v autě vyšprtávala prstem. Dostala jsem malého plyšáka lvíčka, kterého už nemám. Léta uběhla a já se nakonec dostala i k té Bibli. Jakožto milovník knih, jsem nikdy do rukou nebraly tenké knihy. Vždy jsem vybírala jen ty tlusté bez ohledu na to o čem vlastně jsou. Bohužel mě Bible absolutně nechytla a spoustům věcem jsem nerozuměla, nedávaly mi logiku, a tak jsem zvolila nenásilnější variantu a to byla kniha *365 biblických příběhů*. Tu jsem opravdu přečetla a jelikož to byla spíše dětská kniha tak se mi líbila. Ale abych tu Bibli neodsoudila, oblíbila jsem si jednu pasáž a to *Zjevení Janovo* celá kapitola pojednává o konci světa, Apokalypse. Ani bych nevěděla, že to v té Bibli je pokud bych to neslyšela v nějakém televizním seriálu, který mě mimoto donutil rozšířit si obzory a věřit jen ve více věcí než v Santu, Mikuláše a Velikonočního zajíce. Momentálně čtu super knihu U. ECO - Jméno Růže, kde jsou opravu úžasné náboženské rozhovory mnichů, jeden je něco jako Sherlock Holmes, je opravdu chytrý a jeho názory, na bitvu Boha se zlem, jsou opravdu úžasné.
Doma se na mě z poličky už dlouho dívá kniha o Buddhismu, kterou si opravdu musím přečíst, jelikož tohle náboženství mě opravdu moc přitahuje. Meditace a docházení vnitřnímu klidu, tohle mi opravdu příjde lepší než složité vymýšlení zákonů (starých a nových), přikázání a to jak se má člověk chovat. Je to nenásilné a ještě u toho můžu skvěle zrelaxovat. Nehlásá žádné války, nechce se násilně rozšiřovat do všech koutů světa. Pohádka ...
Jsem z nábožensky založené rodiny. Cože? Ano mamka a moje babička jsou poměrně nábožensky založené a opravdu v Boha a církev věří. Často slýchávám u nich názor, že jsem pokřtěna a proto jsem křesťan. Ale novorozeně si přece vybrat nemůžu, zda chce být křesťan či hinduista. V tomhle se naše názory opět rozcházejí, ale nijak to nenavrtává pohodu v rodině, což by mě mrzelo pokud ano.
Dále zůstanu na své cestě poznávání a možná se časem dopracuji i k tomu Buddhismu či ateismu.



Nesouhlasím s tvým postojem typu "vybírám si náboženství." Jasně, to že jsi pokřtěná a že jsi z náboženské rodiny neznamená, že musíš být křesťanka, ale nevím no... Přijde mi zvláštní, že nad tím tak jako váháš jestli buddhismus jo nebo ne a tak, ale to je tvoje věc, takže ti do toho radši mluvit nebudu :D
No, dost kritizování...
Já jsem křesťanka. Ale taková, která opravdu věří jenom v jednoho boha, chodí do kostela každou neděli a jednou za čas chodí i ke zpovědi.
Neoznačila bych se tedy za nějakou perfektní věřící, to ani v nejmenším... Ale snažím se to v mém životě nezanedbávat.
Možná se časem k té opravdové hluboké víře přiblížím. Nějací lidé cítí kristovu přítomnost, když sní tu hostii ("oplatku" :D, ale mě se nikdy nic takového nestalo. Ale to sem nepatří...
Souhlasím, to něco jako svatou církev odsuzuji svým způsobem i já přesně kvůli těm problémům, co uvádíš. Bůh nikdy nechtěl, aby křesťani dělali něco proti ateistům, celkově to šlo všechno tak nějak do háje. Moc násilí na to, jaké by to mělo být doopravdy.
Já nevěřím ve více bohů, ale nikoho za to neodsuzuji. Naopak, ostatní náboženství mi přijdou neuvěřitelně zajímavá, hlavně hinduismus. Ale nevěřím v to. :D
Máš pravdu, měli bychom se tolerovat.
Na duchy, anděly, ďábla, démony a posmrtný život věřím také :)
Já bibli sama nikdy nečetla. Na náboženství jsme si čítávali důležité úryvky a tak, ale nikdy jsem neudělala že bych si před spaním otevřela bibli a začla číst. :D
Jinak dost dobrý článek :) Dokázala si to podat skvěle...